AnalýzyDataReprezentace

Nagano pod mikroskopem: Jak se změnil hokej za 20 let?

2.5.2018 — by The Hockey Ninja4

main

AnalýzyDataReprezentace

Nagano pod mikroskopem: Jak se změnil hokej za 20 let?

2.5.2018 — by The Hockey Ninja4

Co nám zkoumání dvacet let starých zápasů může říct o dnešním hokeji?

Ten příběh všichni známe. Čtvrtfinále olympijského hokejového turnaje mužů proti USA. Hrůzostrašná první třetina. Američané v ní mohli českému týmu vstřelit klidně čtyři góly. Díky skvělému výkonu Dominika Haška se ale do šaten šlo za stavu 0:1. V kabině si vzal slovo kapitán Vladimír Růžička (ano, dnešní trenér Chomutova) a velmi expresivní řečí nabudil tým do zbytku zápasu.

“Najednou jsme se vrátili na led a všechno se změnilo”, říká Hašek v dokumentu Nagano Tapes. Tým se podle všech dostupných vyprávění vrátil jako vyměněný, otočil zápas a zvítězil 4:1.

Sám jsem si to takhle taky pamatoval. Jenže pak jsem se na zápas znovu podíval, pečlivě zaznamenával dění na ledě, sledoval “momentum” na ledě a poctivě hlásím: “Efekt Růžičkovy řeči měl minimálně pětiminutové zpoždění a pak někam vyvanul???” I na začátku druhé periody měli Češi problém se dostat z pásma, vytvořit si trvalý tlak, ohrožovat soupeře. Za pět minut nevyrobili žádnou šanci a jen jednou vystřelili na branku. Pak přišla série povedených střídání, obrat ve skóre a… konečně nezadržitelný parní válec k výhře? Kdepak, návrat ke starým pořádkům a velký tlak Američanů.

Snímek obrazovky 2018-04-25 v 17.01.45

Paradoxně “statisticky” nejlepší byla ona proklínaná první třetina, ale to protože spoustu nebezpečných situací nedokázali Američané zakončit střelou na branku. Navíc jejich zakončení byla výrazně nebezpečnější. Na šance skončila první třetina z pohledu českého týmu “jen” 8:10, kdybychom měli pro mezinárodní turnaje smysluplný expected goals model (který přihlíží k místu střely a předchozímu pohybu puku), vypadalo by očekávané skóre mnohem hůř. Jenže vše dopadlo jinak.

Srovnání 5v5 střel v průběhu zápasu (zvýrazněny výrazně nebezpečné střely)

Snímek obrazovky 2018-04-25 v 17.36.22 Snímek obrazovky 2018-05-01 v 9.14.55

Sportovní zápasy jsou už takové. Výsledky si žijí vlastním životem, ex post vznikají vysvětlení, proč to dopadlo přesně takhle, historická paměť spolupracuje a pomáhá ze vzpomínek vytlačit alternativní scénáře. Postupem času je “čím dál tím zřetelnější”, že se k výsledku schylovalo od začátku, vyvstávají nové opěrné body, další hrdinové, příběh se uzavírá.

Není to špatně a vůbec se to netýká jen sportu. Lidská mysl je vystavěna, aby neustále hledala vysvětlení a vytvářela uspokojivé narativy. Poutavě to popisuje například Nassim Taleb v knize Černá labuť. Jde o způsob orientace ve světě, který nás zahlcuje nekonečným množství podnětů. Potřebujeme zjednodušení, potřebujeme zkratky, potřebujeme vědět, co si pamatovat. To všechno nám pomáhá přežít a nezbláznit se z toho, ale je to dost nevhodné, když chceme objektivně analyzovat sportovní utkání, turnaje nebo soutěže.

Největším nepřítelem analytiky není neschopnost nebo snad nekompetentost konzervativních lidí ve sportu. Je jím právě tahle neviditelná práce lidské psychiky, “která ví, co zažila a nenechá si to vymluvit čísly.” (Abych byl fér, do stejné pasti se dostávají samozřejmě i lidé, kteří s čísly a dalšími informacemi pracují:)

Návrat o dvacet let zpět

Ale to jsem odbočil. Nebojte, nebudu tu cupovat Nagano a vysvětlovat, že Hašek měl z osmdesáti sedmi celých třiceti dvou procent tuhle střelu pustit za svá záda. Ani netvrdím, že čísla a matematické modely jsou všechno a prožitky, motivace aktérů nemají žádnou hodnotu. Může být zajímavé je ale porovnat… nebo ještě lépe – vzájemně se doplnit. Speciálně když se z Nagana stal regulérní národní mýtus. Proto jsem využil velkorysého archívu ČT Sport a strávil čtrnáct dní zkoumáním dávné historie.

Byl to zážitek. Nejenže si člověk připomene vzpomínky, o nichž si myslel, že “si takový blbosti” už dávno nemůže pamatovat. Zároveň se na všechny zápasy dívá jinou optikou. V uplynulé sezóně jsem viděl několik stovek nejrůznějších hokejových utkání, zhruba sto padesát jsem datově rozebíral. Při této práci získáte časem určitou rutinu. Nasajete rytmus běžného zápasu, předvídáte, jak se která situace může vyvinout, dopředu odhadujete pravděpodobnost úspěchu střely (speciálně, když znáte hráče a prostě víte, že z té pitomé pozice z úhlu určitě vystřelí:). Pak se podíváte na hokej 20 let zpátky… a ono je to jinak!

I když samozřejmě výsledkem mého zkoumání jsou data a můžeme porovnávat, kdo a odkud kolikrát vystřelil a který hráč měl lepší Corsi, vlastně mě nejvíc zajímalo, jak se hokej změnil. A dá se to zaznamenat přes statistiky?

Pokud nejste dost meta a zajímají vás jen čísla, vydržte pár dní: chystám i klasický článek s okomentovanými daty. Než se pustíme do chvály nejvýraznějších stavebních kamenů zlatého týmu, dovolte mi zaměřit se na hru jako celek.

3 hlavní změny v hokeji od Nagana

1) Fauly – v hlavních rolích Háček, Sekyrka a Krosček

Jak to vypadalo: Hokej v devadesátých letech byl tvrdší a nekompromisnější sport. Ano, nejezdilo se tak rychle, takže srážkové rychlosti byly nižší, ale toho bití kolem, které musel hokejista s pukem (a často i bez puku) snést! Hákování sice bylo teoreticky definované jako přestupek, ale šlo pouze o nevyužívanou hypotézu. Hokejka zasekávající se o rameno projíždějících útočníků patřila mezi standardní zdravici obránců. Držení, krosčeky, sekyrky… z dnešního pohledu každý druhý obranný zákrok zaváněl faulem. Video vydá za tisíc slov, podívejte se sami, o čem mluvím.

Vliv na hru: Když můžete beztrestně přidržovat soupeře, nemusíte umět zas tak dobře pozičně bránit. Široký repertoár z dnešního pohledu faulů, kterým můžete zastavit pronikajícího hráče s pukem, překlápí výhodu na stranu obrany. Rychlí bruslaři mají pochopitelně pořád solidní šance, ale jen ve chvíli, kdy se dostanou z akčního rádia soupeřových obránců.

2) Pravidla aneb “A teď na modré zapanáčkuj!”

Jak to vypadalo: Spousta věcí bylo jinak.  Střední třetina byla širší, buly se rozehrávalo nejen z dnešních teček na vhazování, po icingu se mohlo střídat (což stejně nic neřešilo, protože trenéři často dobrovolně nechávali pětku na ledě přes minutu), za vyhození puku se nevylučovalo. Úplně jsem zapomněl, že v hokeji existoval taky tzv. ofsajd na červené čáře. To je ustanovení, které zakazuje dlouhé nahrávky z obranné třetiny na půlku soupeře. Abyste mohli nahrát útočníkovi na druhé straně plochy, musíte přejet vlastní modrou. Podle tohoto pravidla by třeba hokej neuznával situace jako tuto Karlssonovu nahrávku do prostoru.

hockey_rink_diagramhockey_rink_diagram (1)

Vliv na hru: Ofsajd na červené je z dnešního pohledu vlastně další překážka pro úspěšné založení ofenzivní akce. Není nezvladatelná, ale situaci komplikuje. Eliminuje některé možnosti rozehrávky a vede k větší ztrátovosti a zmnožuje počet soubojů o puk hlavně ve středním pásmu. Nesbírali jsme všechna data, která by to mohla ideálně dokumentovat (a navíc je trochu hloupost dělat závěry na základě srovnání dvou turnajů).

Nicméně na první pohled má hra v Naganu jinou dynamiku. Nehraje se tak nahoru-dolů, je mnohem míň “čistých” rozehrávek, míň rychlých přesunů přes všechny tři pásma. Statisticky to dobře dokumentuje srovnání vstupů do útočné třetiny s pukem na hokejce mezi českými reprezentacemi na MS 2015 a v Naganu 1998. Český tým na MS 2015 vjel s pukem na hokejce do pásma prakticky dvakrát tak častěji než ten z Nagana (data ze hry 5v5). To je dost zásadní rozdíl ve vývoji hokejového zápasu.

Snímek obrazovky 2018-05-01 v 11.54.07

Konzervativnější fanoušci hokeje se občas mračí nad směrem, jímž se jejich oblíbený sport poslední roky ubírá. Dominuje rychlost, bruslařské závody, “north-south” pojetí hry, v němž se tolik nepracuje se šířkou hřiště a dlouhými rozehrávkami napříč pásmem. Střední pásmo neexistuje, tím se jen projíždí. Mají pravdu. V Naganu se rozhodně častěji puk pohyboval v neutrální zóně. Nejednalo se ale zpravidla o dechberoucí kombinace a výstřiky kreativity, jak by si člověk mohl představovat, ale z velké části o neustálé souboje o kotouč, ztráty, nepovedené rozehrávky, nahození a vyhození. Hokej je boj, ale v dnešní době se víc bojuje o kotouč na obou stranách hřiště (forčeking přímo v pásmu soupeře je mnohem důležitější), v Naganu se bojovalo spíš v prostoru kolem modrých čar.

Hráči se nerozpakovali vyhazovat puk kamkoliv pryč, za což by byli občas v dnešním hokeji potrestáni ztrátou iniciativy a následnými závary ve vlastním pásmu. Pokud se tak ale chovají oba týmy, efekt je pochopitelně mnohem nižší.

Snímek obrazovky 2018-05-01 v 12.32.20Snímek obrazovky 2018-05-01 v 12.38.01

Když se kritizuje dnešní hokej, často se mluví o rychlém (občas až tupém) zakončování. Není prostor pro kombinaci, vše musí jít rychle do brány. Jenže v tomhle ta změna oproti minulosti není! Paradoxně ale v Naganu v porovnání s dnešním hokejem mnohem víc střel vzniklo do pár sekund po přejetí modré čáry. Když měl někdo rychlost jako Bure, pelášil do branky taky. Hráči taky mnohem častěji stříleli z (dnešního pohledu) nesmyslných pozic kousek za modrou (nebo dokonce občas i před ní), které mají dnes zhruba 1% šanci na úspěch. Nemyslím si, že v roce 1998 na našlapaném turnaji hvězd, byly šance střelce x-násobně vyšší, ale uspět se občas dalo. Hráči nebyli tak pod vlivem systémů (ostatně vzpomínání na Ivana Hlinku se vede často v duchu, jak na podobné věci kašlal), ale instinktivně došli k stejnému řešení: „když už se dostanu přes obranný val na červené čáře, střílím.“

strelaodmodre

3) Brankáři a defenzIva

Jak to vypadalo: Vyhlídky ofenzívy tedy nebyly koncem devadesátých let nejbarevnější. Fauly zpomalovaly, pravidla nepomáhala a o puk se muselo neustále bojovat. Jaktože vlastně vůbec někdo dával góly? To zařídili obránci a gólmani. Nedokonalosti v jejich systému a postoji (z dnešního pohledu) způsobily, že hra byla přes všechny zmiňované souboje a přidržování možná i… zábavnější?

RUS - prace obrany

Vliv na hru: Pokud jste s pukem překonali nástrahy středního pásma, bylo jednodušší se dostat do šance. Hráči nebyli tak vycepovaní v obranných systémech, obránci nebyli tak šikovní jako dnes, ustupovali od modré, chaotičtěji hasili průšvihy (z čehož vznikaly MEGAPRŮŠVIHY), brankáři se snažili mnohé zákroky ustát a jejich postoj nebyl tak vycizelovaný jako dnes (taky byli zpravidla menší).

jak golmani chytaji  Snímek obrazovky 2018-05-01 v 16.31.58

Výsledek můžete pozorovat i na číslech. Statisticky ubylo z hokeje 10 % střel z homeplatu/slotu mezi Naganem 1998 a MS 2016. Dřív bylo jednodušší dostat se do zakončení z nebezpečných pozic.

Snímek obrazovky 2018-05-01 v 12.01.10 homeplate

Vzhledem k úhlům kamery v Naganu se těžko hodnotí herní systémy jako celek, ale jedním z nečekaných pocitů z olympijského turnaje bylo, jak snadno vznikaly nejrůznější nebezpečné situace. Jedna dobrá klička nebo nahrávka ve středním pásmu vyrobila předpoklady pro střelu z nebezpečné vzdálenosti o pár sekund později. Pokud neuspěla hráz ve střední pásmu, vznikl problém. Dobře najetý útočník v rychlosti byl pro obranu minimálně DEFCONem 2 (a není asi náhodou, že mezi nejproduktivnějšími hráči turnaje byli Teemu Selänne a již zmiňovaný Pavel Bure).

Dynamika hry byla zkrátka jiná, stejně jako možnosti útočících hráčů. Museli se vyrovnávat se silovějším pojetím hry (a nejrůznějším přidržováním, hákováním atp.), ale zároveň obránci nebyli tak obratní, technika bruslení pozpátku nebyla na stejné úrovni, takže byly k dispozici jiné možnosti kliček, zasekávaček a kombinací.

Ve výsledku si diváci mohli užívat většího počtu nebezpečných situací. Jestli definujete zážitek ze zápasu přes počet akcí, ze kterých mohl padnout gól, vlastně vám naganská verze hokeje přes všechny ztráty a dlouhé souboje ve středním pásmu mohla připadat na koukání pohlednější.

Jak umrtvit puk a jak ho zase vrátit k životu?

“V hokeji už bylo všechno vymyšleno,” říká se. Možná to platí o příkázaních “Vracej se!”, “Dej o gól víc než soupeř” a “Ehm… možná bys nemusel nechávat protivníka s pukem samotnýho před našim brankářem”. To jsou základy, jenže každý zápas se skládá z tisícovek minisituací, jejichž vnitřní rovnováha se neustále mění. Je rozdíl, jestli můžete beztrestně někoho držet za rameno, nebo ne. Je rozdíl, jestli brankář zakrývá půlku, nebo 80 % branky. Jestli hráč střílí dřevěnou, nebo karbonovou holí. Mění se posuzování rozhodčích, mění se vybavení, mění se dovednosti hráčů. A díky tomu všemu některé strategie v konkrétní době fungují líp než druhé.

Přes všechno řečené jsou devadesátá léta do značné míry vrcholem tzv. Dead Puck Era (koneckonců v semifinále i finále stačily českému týmu dohromady dva góly ze hry). V NHL padalo nejmíň gólů v historii (v sezóně 1997/98 2,64: čtvrtý nejhorší výsledek v poslední době), oblíbená a zároveň nenáviděná byla taktika pasti ve středním pásmu. Jde o způsob obrany, jejímž cílem je při postupném útoku izolovat hráče s pukem a donutit ho ke ztrátě, zahození puku nebo vyhození třeba na zakázané uvolnění. Hráč s pukem se samozřejmě líp izoluje, když nemůže nahrát na soupeřovu polovinu kvůli ofsajdu na červené, a proto bylo toto ustanovení zrušeno (spolu s dalšími změnami pravidel, které měly podpořit ofenzívu).

Počet gólů se ale (donedávna) příliš nezvýšil, a proto se občas objevují hlasy (Bobby Orr, kterého nepřímo podpořil Wayne Gretzky – za upozornění na tyto názory děkuju Luboši Brabcovi), které volají po jeho znovuzavedení. Údajně pro zvýšení bezpečnosti hry a také k podpoře kreativity obránců (nutit je častěji rozehrávat, ne jen posílat puky na křídla). Data z naganské sondy naznačují, že by to úplně nefungovalo. Jde samozřejmě o hypotézu, ale věci jako zrušení ofsajdu na červené, přísnější posuzování faulů, start přesilovek vždy v útočné třetině, zákaz střídání po icingu opravdu v omezené míře pomohly. Jejich efekt ovšem negovaly jiné věci: kvalitnější práce obránců, lepší, vyšší a líp vybavení brankáři.

Vraťte ofsajd na červené do dnešní defenzívy a potenciálně spojíte horší z obou světů. Ofenzivní kreativitu nezvýšíte tím, že útočníkům postavíte do cesty povinné vedlejší questy, aby se vůbec dostali k “finálnímu bossovi”. Funguje to přesně naopak.

Co vlastně máte na hokeji rádi?

I díky zrušení ofsajdu na červené může hrát v moderním hokeji takovou roli rychlost. Staromilci se mračí, ale doba si žádá hráče, kteří se dokážou do protiútoku, vytvořit přečíslení a jít do zakončení. Proč? Protože to ve světě několikrát upravovaných hokejových pravidel líp funguje. Protože rychle po přejetí modré čáry padá nejvíc gólů v normální hře. Protože trenéři tak zlepšili defenzivní systémy, že se hrozně těžko prosazuje do smysluplného zakončení z běžného, postupného útoku (mrkněte někdy na Kometu, jak brání své střední pásmo a jak se chová v obranném). Rychlost vytváří separaci od bránících hráčů, dává možnost vzniknout chybám a vytváří malinkaté okno příležitosti na překonání jinak dobře organizované obrany.

Jde samozřejmě o výhodu dočasnou, na kterou zase trenéři něco vymyslí a novým hokejovým buzzwordem se stane něco jiného (pro příklad, jak trenéři “kazí” hokej, si promítněte, jak vypadalo prodloužení 3v3 po jeho zavedení a jak vypadá v NHL dnes). Není ale cesty zpět.

Od Lindrose k McDavidovi

Obránci nebudou schválně bruslit hůř, brankáři se nevrátí ke snaze chytat “vestoje”, taktické pokyny nezmizí. Evoluce sportu a dovedností hráčů probíhá neustále. A mnohdy trvá, než si vše sedne. Komentátor TSN Jeff Marek s oblibou opakuje, že až s generací kolem Connora McDavida a Austona Matthewse sledujeme důsledky změn pravidel po stávce v NHL 2004/2005. McDavid aspol. vyrůstali a učili se hokej v novém prostředí, s větší ochranou ofenzivních hráčů a novými pravidly. Nemuseli se nic přeučovat, mohli relativně bez zábran testovat a posouvat limity “nového” hokeje.

Jak obrovská je to změna, pochopíte, když si uvědomíte, že hvězdou generace v devadesátých letech měl být Eric Lindros, kapitán kanadských hokejistů v Naganu. Pro srovnání: highlights Lindrose vs. highlights McDavida.

Hokej se furt hraje na dvě branky, týmy vystřelí plus mínus šedesátkrát na gólmany a dají kolem šesti gólů. Pod povrchem ale neustále probíhají drobné minisouboje nápadů, inovací a změn. Byla by škoda si to nepřipomínat a nedívat se kritickým okem zpět, protože paměť a předsudky si žijí vlastním životem a mnohokrát i dnešní věc nevědomky hodnotíte na základě zkušeností poplatné dřívější době. To, že to fungovalo tenkrát, neznamená, že je to stejně efektivní dnes. Zkušenosti se hodí, ale jen ti nejúspěšnější se dokážou odprostit od nostalgie a adaptovat se na měnící situaci.

Takže velká sláva Jaromírovi Jágrovi, že dokázal na špičkové úrovni hrát hokej z devadesátek i ten ve verzi 2015 a v příštím nemudrujícím statistickém článku si ukážeme, jak důležitou roli měl v Naganu.

jagr